Nacházím se asi deset mil na jih od Tel Avivu, na plošině nad dvěma betonovými nádržemi o velikosti fotbalových hřišť, do nichž se z ústí širokého potrubí valí proudy vody. Průměr potrubí je tak velký, že bych se v něm klidně mohl procházet vzpřímený. Pokud by z něj netryskala voda z na míli vzdáleného Středozemního moře.Autorem článku je Rowan Jacobsen. Tento článek byl původně publikován na webových stránkách Ensia.com, které mapují mezinárodní aktivity v rámci ochrany životního prostředí. Jeho zveřejnění je v souladu s dohodou o sdílení obsahu.
„To je síla, co?“ křičí na mě přes burácení čerpadel Edo Bar-Zeev, který se mnou s neskrývaným úžasem celý výjev sleduje. Nádrže obsahují několik stop vysokou vrstvu písku, skrze niž se mořská voda filtruje, aby pak pokračovala dál do obrovského hangáru, kde se přeměňuje na vodu pitnou. Vyprodukované množství zásobí zhruba 1,5 milionu lidí.
Jsme v komplexu továrny Sorek, v největším odsolovacím zařízení na světě fungujícím na principu reverzní osmózy. Toto místo představuje spásu pro celý Izrael. Ještě před několika lety zažívala země největší sucha za posledních 900 let. Dnes má vody nadbytek. O zásadní obrat se zasloužily nejen státem organizované kampaně za lepší hospodaření s vysychajícími zdroji vody, ale především výstavba nových odsolovacích zařízení.
Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody. Jedna z nejsušších zemí světa se tak vyhoupla na přední příčky žebříčku světových vodních velmocí.
Bar-Zeev, čerstvý absolvent postdoktorandského studia na Yaleově univerzitě a člen Zuckerbergova institutu v Izraeli, je expertem na biofouling (zanášení vody způsobené mikroorganismy a jejich produkty, pozn. překl.), jev, který byl dlouho Achillovou patou procesu odsolování a jedním z důvodů, proč zůstávala tato oblast stranou zájmu. Odsolování, neboli desalinace, probíhá filtrací vody přes membrány s mikropóry, které zachycují ionty soli. Kromě soli však přitékající voda obsahuje i velké množství mikroorganismů. Póry se jimi zanášejí a vyžadují pravidelné a finančně náročné chemické čištění. Bar-Zeevovu týmu se podařilo najít nový nechemický způsob čištění – před membrány umístili porézní lávové kameny, které mikroorganismy včas zachytí. V rámci vývoje celé technologie je to jen jeden z mnoha kroků vpřed. Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody. Jedna z nejvyprahlejších zemí světa se tak vyhoupla na přední příčky žebříčku světových vodních velmocí.
Izrael se více než kterákoliv jiná země musí učit, jak z mála vytěžit mnoho. Touto filozofií se řídí i v Zuckerbergově institutu, v místě, jež dalo vzniknout novým technikám kapkového zavlažování, inovativním způsobům čištění vody či již výše zmiňované desalinaci. Tamní vědci vyvinuli funkční systém studní pro africké vesnice nebo biologickou čističku odpadních vod pro domácnosti, která sníží spotřebu vody až o polovinu.
Původním cílem institutu bylo zlepšení životních podmínek v izraelské poušti Negev. Velmi brzy se však ukázalo, že nové poznatky lze využít pro celou oblast úrodného půlměsíce. „Blízký východ pomalu vysychá,“ podotýká Osnat Gillor, profesor Zuckerbergova institutu, který se zabývá recyklací odpadních vod pro zavlažování plodin. „A Izrael je jediná země, která se netrápí obavami z nedostatku vody.“
V posledních letech jsou tyto obavy hlavním jádrem sporů zemí na Blízkém východě. Bar-Zeev nicméně věří, že si nová řešení osvojí i sousední státy a že to přispěje k uklidnění situace.
Voda podle něj bude hrát v blízkovýchodním konfliktu svou roli ještě dlouho. „Já věřím, že v problematice vodních zdrojů můžeme spolupracovat, např. formou tzv. joint ventures,“ říká Bar-Zeev. „Jednou z oblastí takové spolupráce může být i odsolování.“
Cesta zkázy
Ještě v roce 2008 stál Izrael na pokraji katastrofy. Deset let trvající sucho zachvátilo celý úrodný půlměsíc. Pokles hladiny největšího izraelského sladkovodního zdroje, Galilejského jezera, se zastavil jen pár centimetrů nad „černou linií“. Pokud by byla tato hranice překročena, infiltrovala by se do jezera mořská voda a navždy by ho zničila. Vláda nařídila přísné šetření s vodou, což pro mnoho farmářů znamenalo obrovské ztráty.
Ještě větší útrapy prožívali syrští zemědělci. Když přišlo období sucha a hladina podzemních vod rapidně klesla, rozpoutali závod v kopání studní, z nichž mnohé sahaly do hloubky až 500 metrů. Nakonec všechny studny vyschly, zemi postihla obří písečná bouře a celé syrské zemědělství zkolabovalo. V naději na nový začátek se přes milion farmářů odstěhovalo do chudinských čtvrtí na předměstí Aleppa, Homsu, Damašku a dalších měst.
Podle autorů studie „Climate Change in the Fertile Crescent and Implications of the Recent Syrian Drought“, publikované v roce 2015 ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, byla právě tato skutečnost hlavním spouštěčem syrského konfliktu. „Assadův režim kritickou situaci na předměstích dlouho přehlížel. Přelidněná, ilegálně osidlovaná místa s nedostatečnou infrastrukturou, vysokou nezaměstnaností a kriminalitou se brzy stala ohniskem rostoucích nepokojů.“
Podobných příběhů je v oblasti Blízkého východu bezpočet. Sucho a kolabující zemědělství zplodilo ztracenou generaci lidí, žijících v neustálém nepokoji a nejistotě. V Íránu, Iráku i Jordánsku hrozí velká krize z nedostatku vody. Nedostatek vody přivádí celý region do zoufalé situace.
Víc vody, než je potřeba
S výjimkou Izraele ovšem. Ten má víc vody, nežli sám potřebuje. Postupný obrat k lepšímu začal v roce 2007, kdy vláda nařídila instalaci úsporných splachovadel a sprchových hlavic do všech domácností a iniciovala výstavbu čistících systémů, které byly schopny zrecyklovat až 86 procent odpadních vod. Takto recyklovaná voda se využívá k zavlažování. V porovnání s 19 procenty recyklovaných odpadních vod ve Španělsku, v druhé nejzkušenější zemi světa v této problematice, je to velmi vysoké číslo. I s těmito opatřeními však Izraeli stále chybělo 1,9 miliardy kubických metrů pitné vody. Místní přírodní zdroje poskytovaly jen 1,4 miliard a 500 milionů kubíků navíc by znamenalo úplné „vypuštění“ Galilejského jezera a cílenou devastaci farmářů.
Země řeší dříve nemyslitelný problém: Co s tou vodou navíc?
Na scénu vstoupila desalinace. V roce 2005 vyprodukovala továrna v Aškelonu 127 milionů kubických metrů vody. V roce 2009 továrna v Chadeře dalších 140 milionů kubíků. A nyní v Soreku 150 milionů. To je celkem 600 milionů kubických metrů vody z odsolovacích zařízení ročně. A další jsou na cestě.
Galilejské jezero zůstává plné, izraelští zemědělci prosperují. A země řeší dříve nemyslitelný problém: Co s tou vodou navíc?
Vodní diplomacie
50 000 membrán umístěných v bílých vertikálních válcích o velikosti 1,2 metru na výšku a půl metru na šířku hučí jako motory tryskáče. Celý komplex působí jako pulsující vesmírná loď těsně před startem. Válce obsahují pláty plastových membrán, obtočených kolem potrubí. Póry v membránách jsou menší než jedna setina průměru lidského vlasu. Voda je do válců vstřikována pod tlakem 70 atmosfér, protéká skrze membrány, zatímco se solný koncentrát vrací zpět do moře.
Desalinace bývala dříve vnímána jako finančně i energeticky nákladný rozmar. Pokročilé technologie, jaké můžeme vidět v Soreku, však zamíchaly kartami. Náklady na odsolení mořské vody jsou dnes o dvě třetiny nižší než v devadesátých letech. Sorek vyprodukuje tisíc litrů pitné vody za 58 centů. Měsíční náklady na vodu v průměrné izraelské domácnosti činí 30 amerických dolarů, což je zhruba stejně jako ve většině měst Spojených států a mnohem méně, než kolik platí obyvatelé Las Vegas (47 dolarů) nebo Los Angeles (58 dolarů).
Mezinárodní asociace pro desalinaci mořské vody tvrdí, že odsolená voda pokryje spotřebu 300 milionů lidí, a toto číslo rychle roste. Izraelská společnost IDE, která postavila továrny v Aškelonu, Chadeře a Soreku, nedávno dokončila výstavbu podobného zařízení v kalifornském Carlsbadu v Jižní Kalifornii a staví řadu dalších. Ročně se na světě zprovozní šest nových odsolovacích zařízení kapacitně se rovnajících tomu v Soreku. Éra desalinace byla odstartována.
Co Bar-Zeeva těší nejvíce, je možnost využití tématu vody v diplomatických vztazích. Izrael zásobuje vodou celý Západní břeh Jordánu, tak jak je stanoveno dohodou z Osla (Oslo Accord) z roku 1995. Dodávky pro Palestince však stále zaostávají a nepokrývají jejich potřeby. Voda se stala součástí politických vyjednávání ve vleklém mírovém procesu. Nyní, s objevem nových zdrojů, vidí mnozí pozorovatelé příležitost ji depolitizovat. Bar-Zeev má ambiciózní plány pro konferenci Water Knows No Boundaries, která se uskuteční v roce 2018 a která přivítá zainteresované odborníky z Egypta, Turecka, Jordánska, Izraele, Západního břehu a Gazy.
Ještě ambicióznější je společně plánovaný podnik Izraele a Jordánska za 900 milionů amerických dolarů – kanál spojující Rudé a Mrtvé moře a s ním spojené odsolovací zařízení u Rudého moře v hraničním pásu mezi Izraelem, Jordánskem a Palestinou. Solný koncentrát bude odváděn podél řeky Jordán do 100 mil vzdáleného Mrtvého moře, jehož hladina klesá tempem jeden metr za rok již od šedesátých let, kdy si vodu z jediného přítoku, řeky Jordán, začaly odkloňovat jak Izrael, tak Jordánsko. Do roku 2020 by tito odvěcí nepřátelé mohli pít z jednoho kohoutku.
Na druhém konci továrny v Soreku teď pijeme z jednoho kohoutku já a Bar-Zeev. Z hlavního potrubí, vedoucího do izraelského vodovodního řádu, je vyvedena odbočka s jednoduchým ventilem, vedle stojí papírový kelímek. Napouštím si několik za sebou a ochutnávám vodu, která byla ještě před 40 minutami součástí Středozemního moře. Je studená, průzračná a chutná výtečně.
Větší paradox byste jen těžko hledali. Jen několik mil odsud se kdysi voda úplně vytratila a zapříčinila rozpad civilizace. Dnes ji tady další vyspělá civilizace vytváří z ničeho. Jak tak spolu s Bar-Zeevem popíjíme a klima se otepluje, uvažuji nad tím, který z těch dvou příběhů se ukáže být výjimkou a který skutečností.
