Jens Stoltenberg: Obavy z Trumpa závisí více na nás než na něm

Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu vedl mnohé k zoufalství, že by mohl jednat v souladu s dřívějšími hrozbami o omezení podpory ze strany USA a nechat Evropu, aby řešila své bezpečnostní výzvy sama. Zda se tyto obavy stanou skutečností, však záleží i na nás Evropanech

Jens Stoltenberg: Americký lid promluvil: Donald Trump se vrátí do Bílého domu. Jeho návrat vede mnohé k zoufalství, že by mohl jednat v souladu s dřívějšími hrozbami, že omezí podporu USA, a Evropa tak bude muset řešit své bezpečnostní problémy sama. Tyto obavy nejsou neopodstatněné – Trumpova předvolební rétorika vyvolala oprávněné obavy ohledně jeho závazku vůči evropské bezpečnosti. Nakonec však může záležet spíše na nás než na samotném Trumpovi, zda se stanou skutečností.

V době, kdy Trump v roce 2017 nastoupil do úřadu, se mnoho evropských politiků obávalo, co bude jeho zvolení znamenat pro budoucnost transatlantického partnerství. Trump měl pocit, že USA dostaly špatnou dohodu. Domníval se, že spojenci netáhnou za jeden provaz, a zpočátku považoval alianci spíše za přítěž než za přínos. I když nakonec uznal nesporné výhody spojenců, měl pravdu: Evropa skutečně dovolila, aby její síly ochably, a několik zemí se stalo nebezpečně závislými na ruském plynu. Tato nedopatření později přišla Evropany draho.

Během jeho působení v Bílém domě jsme navázali dobré a spolehlivé pracovní vztahy. Někdy jsme měli v NATO bouřlivá jednání, ale věci jsme zvládli. Když Trump odcházel z úřadu, NATO bylo silnější – a dnes je ještě silnější. Jak ukázala naše společná reakce na ruskou válku proti Ukrajině, dnešní NATO není ani zastaralé, ani bezmozkové. To je dobře – ale ne dost dobře.

Zatímco Evropané se stali lepšími spojenci, bezpečnostní prostředí se dramaticky zhoršilo. V důsledku toho se dále posunula základní linie toho, co musí dobrý spojenec dělat. V roce 2014 se spojenci NATO dohodli, že do roku 2024 budou na obranu vynakládat 2 % HDP. Většina z nich tento cíl splnila. Cíl z roku 2014 však v bezpečnostním prostředí roku 2024 jednoduše nestačí – je to spodní hranice, nikoliv strop. Evropští lídři vědí, že musí udělat více. Trumpův návrat do Bílého domu toto poselství jen posiluje. Pokud Evropa splní svou část dohody, jsem přesvědčen, že nová americká administrativa splní svou.

Trumpova skepse ohledně naší současné strategie podpory Ukrajiny může také obsahovat zrnko pravdy. USA a Evropa poskytly Ukrajině významnou, ale nakonec nedostatečnou vojenskou podporu – dostatečnou k přežití, ale ne dostatečnou k tomu, aby válka skončila za příznivých podmínek. Zdá se, že Putin stále věří, že může dosáhnout svých cílů na bojišti a jen nás přečkat, přičemž spoléhá na to, že naše společnosti budou kolísat. Ustoupit agresorovi by byl nejrychlejší způsob, jak válku ukončit. To by však neznamenalo ani mír, ani úsporu nákladů. To je základní paradox: čím více zbraní dodáme, tím je pravděpodobnější, že dosáhneme míru. Čím důvěryhodnější je naše dlouhodobá podpora, tím dříve může válka skončit. A čím více uděláme nyní, tím méně budeme muset vynaložit později.

Takový přístup nemusí být v souladu s Trumpovým myšlením. Trump však již ve svém prvním funkčním období prosazoval politiku síly. Nesmíme zapomínat, že to byl koneckonců Trump, kdo jako první rozhodl o dodávkách smrtících zbraní na Ukrajinu, včetně protitankových Javelinů, které se ukázaly jako rozhodující při ruské invazi. Pokud chce Trump tuto válku ukončit, jak slíbil, musí Putinovi ukázat, že pokračování agrese je nesmyslné. Putin uznává slabost, ale respektuje sílu. Evropští spojenci by měli být připraveni takovou strategii podpořit a spolupracovat s Trumpem na vyjednání dohody, která bude pro Ukrajinu přijatelná a nebude odměnou za agresi.

A zatímco Trump by měl pochopit, že pokračující angažovanost USA v Evropě, která má zabránit další nákladné válce, je v nejlepším americkém zájmu, Evropa může udělat více, aby podpořila USA jinde. V souladu s předchozími prezidenty Trump tvrdí, že by se USA měly zaměřit na výzvy v Indopacifiku. Evropští spojenci by mohli prokázat svou hodnotu tím, že mu v tom pomohou, například tím, že nabídnou kompenzaci konkrétních schopností, které by tam USA mohly potřebovat.

Ve světě, kde se autoritářské mocnosti stále více spojují a jsou stále schopnější, nejsou spojenectví přítěží, ale největším násobitelem síly Washingtonu. Vznikající osa autokratů může mít výhodná partnerství, ale USA mají silnou síť vysoce institucionalizovaných aliancí, za nimiž stojí přátelé po celém světě.

Naštěstí si většina Američanů tohoto jedinečného aktiva váží. I když se v současnosti neshodnou v mnoha zásadních otázkách, transatlantická spolupráce mezi ně nepatří. Podpora a hrdost na nejmocnější vojenskou alianci, jakou kdy svět viděl, zůstává silná napříč politickým spektrem. Musíme přispět k tomu, aby se to nezměnilo. Proto musíme více investovat do obrany a nést větší odpovědnost. Tímto způsobem můžeme nastupující administrativě připomenout, že transatlantické vztahy nejsou přítěží, ale klíčovým strategickým přínosem v době velmocenské konkurence.

Proto bychom neměli zoufat, ale jednat. Trumpův návrat je pro nás výzvou, abychom se zvedli a dokázali, že jsme opravdovými partnery, a ne darmožrouty.

---

Tento názorový článek, jehož autorem je Jens Stoltenberg, byl původně uveřejněn v Financial Times pod názvem „The reality of Europe’s fears about Trump depends more on us than him“